Krásy Jetřichovicka

Tak jsme opět na cestě. A zase hurá do kempu. Jaro je vážně super, hezké počasí, málo lidí a mimosezónní ceny.

Náš výlet začal stejně jako většina výletů – tím, že se nám děsně nechtělo. Když jsme se v pátek po práci konečně dokodrcali domů, bylo už okolo páté. Pracovní nasazení nás zmohlo natolik, že vidina televize a gauče se zdála být jediným řešením situace. Naštěstí už z pondělka platilo, že vyrazíme pryč – někam, kde jsme ještě nebyli, do přírody a daleko od lidí, kterých máme z Prahy až až. Sbalit se a pobrat všechny věci nám trvalo až nečekaně dlouho. Nakonec jsme se ale nějak posbírali a vyrazili směr Ústí nad Labem a pak Děčín.

Města jako Ústí nebo Děčín si mnozí z nás spojují s chudobou, sociálně vyloučenými lokalitami a tím, že „tam stejně nic není.“ Podle nás je to blbost – severní část Čech je ohromně zajímavá a plná krásné přírody.

Naším oblíbeným koutem je České Švýcarsko. Krásné skály, výhledy, příroda a hlavně spousta míst k vidění. Pro naší jarní cestu jsme si za cíl zvolili Jetřichovicko.

Cesta ze Slaného do Jetřichovic nám zabrala necelé dvě hodinky v pátečním hustém provozu (110 km). Protože jsme neměli doma žádné jídlo a zkušenosti nás už naučili, že hospoda v kempu nemusí být vždycky otevřená, stavili jsme se ještě na nákup v Penny Marketu u Děčína. Vybaveni vydatnou snídaní, brambůrkami a pivem jsme vyrazili směrem k Jetřichovicím. Poslední část cesty je největší vzrůšo – silnice se kroutí mezi skalami a čas od času vede i pod nimi.

K přespání jsme si vybrali Intercamp Mosquito kousek od vesnice Vysoká Lípa. Má totiž ideální polohu k cestě do skal. Areál je vybaven chatičkami, místy pro stany, elektrickými přípojkami a také velkou budovou s restaurací (nebo spíš hospodou), kde je možné si dát pivko, ale dokonce i snídani. Recepce kempu je otevřena od 9 do 21 hodin. K přespání jsme klasicky zvolili auto. Ceny v kempu jsou příznivé, ale je lepší si je ověřit v ceníku na webu kempu, protože se mohou v průběhu sezóny měnit. Kemp není velký, takže když jsme kolem osmé přijeli, našli jsme poslední rovné místo k zaparkování auta. Chatky byly obsazené, jen stanovat se na začátku května málo komu chtělo. Sociální zařízení je nic moc, jedno v hlavní budově a jedno v budce venku u stanové plochy, moc se tu asi neuklízí. V kempu jsme jen přespávali, takže nás to až tak netrápilo.

Pár pivíček jsme vypili u auta, pár si jich dali v restauraci. Večer nám rychle a vesele utekl a kolem jedenácté jsme šli spát, abychom měli na ráno dostatek sil.

Sluníčko nás probudilo kolem sedmé hodiny. V kempu všichni ještě odpočívali po náročném večeru. Posnídali jsme z našeho Penny výběru, prošli ranní očistou a kolem osmé vyrazili na cestu. Naplánovali jsme si pěkný a dlouhý okruh Jetřichovickými stěnami, takže nebylo času na zbyt.

Malá pravčická brána

První etapa naší trasy znamenala vyjít z kempu, projít vesnicí Vysoká Lípa a dostat se ke skalám. Nejsnazší a vzdálenostně nejpříznivější se jevila cesta po silnici, která je zároveň cyklostezkou, většinu cesty jsme šli po žluté turistické značce, po odbočení směrem na Malou pravčickou bránu, kde se žlutá trasa přidává k červené. Po chvíli však červená značka bez označení uhýbá. Změnu jsme samozřejmě nezaznamenali, takže jsme o pár metrů přešli a zase jsme se vrátili. Odbočka na červenou totiž není označena rozcestníkem. Ke skalám jsme došli zhruba po čtyřech kilometrech. Naším prvním cílem byla Malá pravčická brána – skalní útvar s výškou 2,3 m, šířkou 3,3 m a délkou 1-1,5 m. Brána je na rozdíl od té velké lépe přístupná – dá se jít pod ní, ale také vystoupat po železných schůdcích na kovovou vyhlídku se zábradlím, díky tomu, že je ukryta v lesích, sem moc lidí nezabloudí – ranní výhled jsme si tak užili v plné parádě úplně sami. Z vyhlídky je pěkný výhled.

Malá pravčická brána s vyhlídkou

Šauštejn

Abychom se vrátili na trasu, museli jsme se kus vrátit na rozcestí pod Pod Šauštejněm (asi 1,5 km). Už cestou tam nás zaujala směrovka na skalní hrádek Šauštejn, který byl založen na konci 14. století na pískovcovém útesu v nadmořské výšce 340 metrů. Byl také sídlem loupežníků. Udělali jsme si proto malou zacházku a vystoupali po železných schodech, částečně také úzkou skalní soutěskou na vrchol skály. Trasa je poměrně náročná, vyplatí se mít dobrou obuv. Hrad je přístupný celoročně a zdarma. Ze skalního ostruhu, kde hrad stával, je opět super výhled. Současně leží mimo hlavní turistickou trasu, takže není zavalen turisty.

Na rozcestí Pod Šauštejnem jsme se opět napojili na červenou trasu a po tzv. Vysokolipské silnici pokračovali dál. Na rozcestí s názvem Česká silnice se cesta stáčí a pokračuje dál klikatě mezi skalami směrem do nitra Jetřichovických skal.

Výhled ze Šauštejna

Rudolfův kámen

Ve zhruba polovině cesty jsme narazili na další cíl našeho putování – Rudolfův kámen. Ačkoli hlavní sezona ještě plně nezačala, Jetřichovické stěny byly plné turistů, což nám trochu zkazilo zážitek. Skupiny německých důchodců se neohleduplně pohybovaly mezi skalami, hulákaly a chovaly se, jako kdyby skály byly jen jejich. Podobné chování však praktikovali také někteří Češi.

Rudolfův kámen, dříve známý jako Ostroh či Vysoký kámen, byl zbudován v první polovině 19. století rodem Kinských. Na vyhlídku je výstup poměrně náročný – je třeba zdolat několik železných schodů a vylézt po skalních římsách. Dobrá obuv je zde opravdu nutností. Na samotném vrchu 484 m.n.m vysoké skály je zbudována dřevěná budka, která ale neslouží jako vyhlídka (byla zamčená). Kolem budky je však dostatek prostoru, aby se dalo rozhlédnou do kraje a na celé skalní město. Měli jsme smůlu v tom, že jsme chytli velký nával turistů, takže jsme vylezli nahoru, udělali pár fotek a zase se vypravili dolů. Rudolfův kámen je svým způsobem docela nebezpečný – výstup na něj nepatří k nejlehčím a současně vrchol skály není nijak oplocen – je třeba dávat opravdu pozor, pád by asi dost bolel.

Rudolfův kámen

Vilemínina stěna

Abychom unikli německým turistům zařadili jsme vyšší rychlost a po chvilce jsme došli k Vilemínině stěně, která je položena nejseverněji ze všech Jetřichovických skal. Dříve se jí říkalo Černá stěna. Od rozcestníku Vilemínina stěna jsme si udělali ještě krátkou zacházku na Vilemíninu vyhlídku. Z ní jsou opět krásně vidět Jetřichovické skály, Růžovský vrch, a také náš další cíl Mariina vyhlídka.

Vilemínina vyhlídka

Mariina vyhlídka

Mariina vyhlídka je asi nejznámějším a nejfotogeničtějším místem celé oblasti. Skála, která dříve sloužila jako strážní místo protipožární hlídky, je dnes jednou z nejnavštěvovanějších atraktivit. Na vrcholku skály je postaven dřevěný altán, který v roce 2005 vyhořel a byl poté znovu obnoven. Z místa je úchvatný výhled do kraje. Výstup samotný není tak obtížný, ale opět zahrnuje několik desítek železných schodů. V současné době se Mariina vyhlídka, resp. altán ze statických důvodů opravuje, vyhlídka je ale i nadále přístupná – opravy by měly být ukončeny na jaře 2019.

Mariina vyhlídka

Falkenštejn

Po červené trase jsme pak došli do Jetřichovic, kde jsme si v kiosku dali polévku a pivčo. Všechno super, akorát po chvilce zase spousta lidí, takže jsme dlouho neposeděli. Když už jsme byli na místě, vyrazili jsme ještě na skalní hrad Falkenštejn (Sokolí hrad). Kolem bývalé ozdravovny a dětského tábora po žluté turistické značce dojdeme k rozcestníku Falkenštejn– odb. 1. Zprvu se jde do kopce po strmé cestě, která ústí pod hradem. Na hrad samotný se pak dá vystoupat po úzkých železných schodech. Výstup je opět celkem náročný. Přístupové cesty i vyhlídková místa na hradě jsou nově opravena, takže návštěva stojí opravdu za to a otvírá další úhel pohledu na skalní město.

Výstup na Falkenštejn

Po obhlídce hradu jsme se vrátili zpátky do Jetřichovic, v místní sámošce koupili vodu na zbytek cesty a přemýšleli o jídle. Nakonec jsme se zastavili na rychlý oběd (svíčkovou a gulášek) v penzionu Dřevák, který přišel opravdu vhod. Čekala nás ale ještě dlouhá cesta do cíle. Zvažovali jsme autobus nebo cestu po silnici. Nakonec jsme rozhodli, že to dáme.

Dolský mlýn

Po žluté turistické cestě jsme vyrazili do Dolského mlýna, který proslavili nejen pohádky. Stavba ze 16. století byla postupně přestavována. Mlýn leží na řece Kamenici, která byla používána pro splavování dřeva, nebylo možné v něm mlít a tak místní začali vyrábět pivo a pálenku. Od roku 1945 mlýn chátrá. Prohlédli jsme si okolí, samotný mlýn a už jsme nemysleli na nic jiného než na cestu zpátky do kempu.

Dolský mlýn

Poslední kilometry ale stály za to. Během výstupu jsme překonali převýšení minimálně 100 metrů a nespočet schodů. Do kempu jsme se sotva doploužili a po zralé úvaze jsme prohlásili výlet za ukončený a vyrazili jsme k domovu.

Celá trasa měřila zhruba 26 kilometrů a dle portálu mapy.cz jsme ji měli ujít zhruba za 10 hodin. Převýšení, které jsme během trasy zdolali bylo 1586 metrů vzhůru a 1443 metrů dolů, což zapříčiňují zejména strmé výstupy na vyhlídky a závěrečné stoupání od Dolského mlýna směrem zpět do kempu.

Trasa

Jetřichovické stěny jsou krásným kusem naší země, který by měl každý navštívit. Odměnou za náročné výstupy jsou fascinující výhledy a nádherný pocit. Je ale určitě třeba se na turistiku vybavit dostatkem tekutin, a hlavně dobrou obuví. Jetřichovické skály vřele doporučujeme – nejde (téměř) šlápnout vedle.

Postřehy z Jetřichovických skal