Lužická Hřebenovka

Inspiraci k cestování sbíráme, kde se dá – z vyprávění, z instagramu, z novin, ale také ze sociálních médií. Právě díky streamu (nyní seznamtv) jsme zamířili do Lužických hor – nedávno bylo totiž přidáno zajímavé video pořadu Výleťák, které najdete tu. Tenhle pořad moc doporučujeme – jsou tam super tipy.

Lužické hory jsou malým hraničním pohořím, které se nachází mezi Děčínem a Libercem. Nejvyšší horou je Luž (793 m n.m.). Co se týče reliéfu – hory mají protáhlý kupovitý tvar, jsou hezky zalesněné a vytváří tak moc pěkné panorama.

Panorama Lužických hor

Černá Louže

Na jaře se vždycky těšíme do kempu – rozhodli jsme se proto vyrazit už v pátek večer a hned ráno podniknout túru po hřebenech. Nejpříhodnější kemp pro náš záměr jsme našli ve vesnici Černá Louže kousek od Rynoltic. Ze Slaného cesta autem trvala zhruba 2 hodiny, na místo jsme dorazili po osmé. V kempu byla sice soukromá akce, ale nakonec jsme se domluvili na přespání i na gepardovi do kelímku. Za auto a dvě osoby jsme zaplatili 90,-Kč (stan nestavíme, spíme v autě).

Večer byl moc fajn – přímo v Černé Louži je zhruba 500 metrů od kempu skalní útvar Havran. Z kempu jsme tam byli za chvilku a výhled byl strhující. Západ slunce nad Lužickými horami jsme měli jako na dlani.

Výhled na Polesí

Ráno jsme se probrali po osmé. V devět už jsme byli na cestě. Po silnici vedoucí z Černé Louže jsme došli do Rynoltic, prošli jsme obcí a následně zamířili do Jítravy. Obě obce leží v hezké krajině, kde je už vidět na první vrcholky hor. Jítravu jsme prošli po asfaltce, zaujaly nás hezké chaloupky i nově vybudované stáje.

Bílé/Sloní kameny

Na konci obce je třeba přejít rušnou silnici vedoucí do Liberce a napojit se na červenou turistickou značku, která označuje hřebenovou cestu (Hřebenovku E3). Zhruba po kilometru od začátku cesty jsme se konečně dostali k Bílým neboli Sloním kamenům, o kterých jsme tak dlouho mluvili. Kameny nebo tedy spíše skály jsou opravdu bílé a svítí do daleka – jsou vidět i z hlavní silnice. Sloní se jim říká proto, že připomínají hřbety slonů ve stádu. Ke kamenům se váže pověst, kterou si můžete níže přečíst. Na kameny se dá vylézt – doporučujeme dobrou obuv a velkou opatrnost. Skály jsou poměrně hladké a není se čeho chytit, nahoru se však dá vystoupat pomocí “schůdků”. Z hřbetu skal je nádherný výhled. Dopřáli jsme si tu snídani a vydali se dál po červené směrem na vrchol hory Vysoká.

Sloní kameny

Výstup nebyl nijak extra náročný. Po cestě jsme dokonce potkali srnku. Z vrcholu Vysoké není nic vidět, je to prakticky pouze rozcestník v lese. Dál jsme pokračovali po červené kolem skalních útvarů Žralok a Skalka až do vesničky Horní Sedlo. Cesta je fajn – vede po hřebenu a je zajímavá nejen občasným překonáváním skalek, ale také výhledy, které občas zachytíte mezi stromy.

Vraní skály

Z Horního Sedla je možné pokračovat dál po červené Hřebenovce nebo po zelené, která kopíruje naučnou stezku. Rozhodli jsme se to vzít po zelené skrz lesy – po cestě byly opět skalní útvary, a to Smrtka, Dvojče, Sokol, Zub a další. Skály jsou různě rozesety po lese, takže cesta není rozhodně nudná. Zastávku jsme udělali u Vraních skal – soustředění několika skalních útvarů. Opět se dá jít mezi ně a když si najdete správné místečko, uvidíte krásně do kraje například na hrad Grabštejn.

U Vraních skal

Na dalším rozcestí se Hřebenovka s naučnou stezkou opět potkávají a tak jsme kus pokračovali po červené i zelené. Následně jsme se odpojili a pokračovali pouze po zelené.

Popova skála

Chtěli jsme po zelené dojít až na rozcestí Popova skála – sedlo. Po cestě nás ale překvapil cyklistický závod Malevil cup, takže jsme odbočili na lesní pěšinu a kus prošli lesem po neznačené stezce, po kilometru jsme se napojili na modrou a došli na zmiňované rozcestí.

Z rozcestí je to pak na Popovu skálu zhruba 500 m. Tahle ikonická vyhlídka rozhodně stojí za námahu. Vysoký skalní ostroh se vypíná nad okolní lesy a nabízí úchvatný výhled do kraje. Vidět je na všechny strany. Při hezkém počasí lze dohlédnout až do Krkonoš na Vysoké kolo.

Popova vyhlídka

V tomhle momentu jsme si uvědomili, jak jsou Lužické hory jedinečné. Kromě toho, že jejich zajímavosti nejsou úplně zadarmo a je třeba se trochu projít, abyste se k nim dostali, je to i řada dalších předností. Tou nejsuprovější pro nás bylo, že jsme skoro nikoho nepotkali (až na cyklistický závod, ale to nepočítáme). Je až neskutečné, že tenhle kout ještě neobjevily zástupy turistů. Díky tomu je tu krásné ticho a pohoda. Samozřejmě to má taky určitá negativa – nečekejte, že se po cestě jen tak najíte v hospůdce nebo si dáte limču. Turistické chaty s občerstvením tu nenajdete. Jediné místo, kde jsme si mohli něco dát bylo v kempu v Černé Louži nebo v Polesí (500 m od kempu). Takže pěkně svačinu a dost pití na záda do batůžku.

Petrovice

Po úchvatných výhledech z Popovy skály se nám domů ještě nechtělo a tak jsme vyrazili směrem k Petrovicím. Kus jsme šli po modré a na rozcestí U Tobiášovy borovice jsme odbočili na červenou Hřebenovku. Těšili jsme se ještě na rozhled z Loupěžnického vrchu, kde měla stát zřícenina hradu Větrov. K zřícenině jsme sice došli, ale protože bylo všechno zarostlé nedala se skoro vidět, o výhledu do kraje se už vůbec mluvit nedalo.

Cesta do Petrovic nebyla nijak náročná a vedla pěknými lesy. Do vesnice jsme se těšili na limču, ale všechno bylo zavřené. Takže jsme se otočili a po modré vydali do Polesí. Po cestě jsme míjeli řopíky, pozůstatky vojenského opevnění českých hranic (slovo vychází ze zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací), které jsou volně přístupné a rozeseté všude v okolních lesích, ani je nemusíte hledat.

V Polesí nás zachránila Restaurace U Budulínka, kde jsme si konečně dali dobrou malinovku. Do kempu to pak bylo už jen kousek.

Celá trasa měla zhruba 26 km. Převýšení zhruba 600 metrů.