Lvov – ulice plná deštníků

Před nějakou dobou jsme vyhráli ve vlaku Leoexpress čtyři vouchery na libovolné cesty. Jejich platnost jsme samozřejmě úspěšně prošvihli. Po několika telefonátech a návštěvách infocentra na hlaváku v Praze jsme však vybojovali jízdenky Praha-Lvov a Užhorod-Praha (Ukrajina) v terminu od 4.července do 9.července.

Fotky budou! (jen se zatím třídí)

V úterý jsme se dali odpoledne sraz na hlaváku v Praze, spoj odjížděl v 16:13. Cesta do Bohumína utekla celkem rychle – vlak je pohodlný a čistý, přehnaný luxus v třídě economy se však čekat nedá. Kolem 19:45 jsme dorazili do Bohumína a rychle přestoupili na autobus, který čekal před nádražní halou. Stevardka zápasila s češtinou tak, ze radši vynechala jakékoli představení a směr cesty.

Lvov

Cesta do Lvova trvala 9 hodin, z toho 3 hodiny čekání na hranicích na vyřízení všech povinnosti na polské i ukrajinské straně. Kolem 8:30 místního času (na Ukrajině je +1 hodina) jsme konečně zastavili na autobusovém nádraží. Na zastávkách se tísnilo spoustu lidí s igelitkami, letmým pohledem na terminál jsme usoudili, že zažijeme to pravé retro. Po nezbytné zastávce na páchnoucích hajzlících (3 UAH; 1 UAH = 0,86 CZK) jsme se vydali na dlouhou cestu do centra města (asi 7 km).

Po cestě jsme obdivovali krásy ukrajinského města – maršrutky nacpané až po strop (malé autobusy, které zajišťují veřejnou dopravu ve městě a jsou pro Ukrajinu typické), nové cyklostezky, parky i krávu, pasoucí se uprostřed sídliště. Z nápisů na obchodech jsme vytušili, že znalost ruštiny a hlavně azbuky se bude hodit.

Za pár korun jsme se slušně posnídali croassainty s kávou v bistru Lvivj Croissaints. Posilněni vydatnou snídaní jsme vyrazili ke Lvovské opeře a na náměstí Rynok. Centrum města není moc velké, ale kaváren, restaurací, stánků se suvenýry je všude plno. Ochutnali jsme sklenici piva z místního pivovaru Pravda. (26 UAH za 0,3 l piva) a vydali jsme se na obhlídku historické části města, která je zapsána na seznamu UNESCO. Za vidění určitě stojí historické domky lemující náměstí i kostely v jeho blízkosti. Na oběd jsme si zašli do restaurace Baczewski, která jednou z nejlepších ve Lvově. Ochutnali jsme višňovici, uzený džus, zeleninovou polévku připomínající boršč, vareniky k masem a cibulkou a vodku. Za hostinu jsme zaplatili asi 300 UAH. V protějším rohu náměstí jsme to zapili višňovým likérem (sklinička za 35 UAH) – kolem malého krámku s názvem Drunken Cherry postávalo spoustu lidí s broušenou skleničkou v ruce, uvnitř mají soudky a lahve višňového likéru. Odkouleli jsme se na hostel Sun, který jsme rezervovali před booking – pro 2 osoby na 2 noci za xxx UAH. Malý pokoj s vlastní koupelnou se nám líbil, ale po pár minutách se ukázalo, že na našem patře probíhá rekonstrukce – ukrajinští hoši rvali ze stěn sousedního pokoje palubky tak vehementně, že jsme radši utekli zpátky do města.

Památky Lvova jsou soustředěny kolem náměstí a dají se pohodlně zvládnou za pár hodin. Zajímavá je věž radnice – za vstupné 20 UAH na osobu jsme se po rozvrzaných dřevěných schodech vyšplhali až na vrchol věže. Z radnice je pěkně vidět celé město i kopec Vysokij Zámok, který byl v plánu další den. Večeři jsme si dali v bistru Puzata Hata, které nabízí různé ukrajinské speciality – na malé talířky jsme si nabrali od každého trochu a za 180 UAH jsme se obstojně přežrali. Den jsme zakončili na náměstí Rynok opět s pivem v ruce. Atmosféru nám zpříjemnil ukrajinský operní pěvec, vyjící své árie dlouho do noci.

Středeční snídani jsme opět odbyli v bistru Lviv croissant. Cílem dne byl kopec Vysokyj zamok. Po asfaltové cestě a několika desítkách železných schodů jsme došli na vrchol. Žádný hrad ani zámek tu ale dávno není, za návštěvu však stojí vyhlídka na město. Po obědě v bistru Puzata Hata jsme hledali poštu – asi po hodině se nám povedlo koupit známky na 5 pohledů za 91UAH. Odpoledne jsme věnovali nákupu suvenýru a popíjeni višňovice – obchodů se suvenýry je tu fakt hodně a je z čeho vybírat, při ukrajinských cenách je mnohdy těžké odolat. Na véču jsme navštívili místní pizzerii Celentano, za 330 UAH jsme se zvládli najíst i opit (pizza Diavola, 50cm za 156UAH, Long Island Koktejl za 87UAH). Naší návštěvu jsme ukončili v jednom z barů na náměstí u vodní dýmky a koktejlu (170 UAH za vodní dýmku).

Cesta do Zakarpatské oblasti

Ve čtvrtek ráno jsme byli vzhůru už v 5 hodin – čekala nás cesta do Mukačeva a Užhorodu. Během 40 minut jsme se přesunuli vylidněným městem na rušné a smradlavé nádraží. Jízdenky jsme kupovali na webu předem přes portál xxxx. Vlak jsme našli rychle, průvodčí oskenoval QRkody jízdenek, zkontroloval pasy a pustil nás do vagonu. Kupujeme to nejlevnější – lůžková část nás ale překvapila. Kupéčka po 4 postelích resp. 2 palandách byla nacpaná k prasknutí. V našem už čekali Vasyl s Ivanem, kteří spali celou cestu a nebyli tak moc zábavnou společností. Uvelebili jsme se na spodní posteli a koukali na krajinu za oknem. Zakarpatská část Ukrajiny je nádherně zelena, všude jsou kupky sena, doškové chaloupky a lesy. Cesta vlakem je nejrychlejší alternativou s trochou adrenalinu – vlak se různě klepe a vydává zvuky, jako kdyby se mel každou chvíli rozpadnout. Výrazy spolucestujících však naznačovaly, ze všechno je v naprostém pořádku. Atmosféru podtrhly anglické vánoční písničky linoucí se z repráků na chodbičce vlaku.

Mukačevo

Do Mukačeva jsme dorazili kolem jedenácté, po krátkém zdržení na nádraží (turecké záchody) jsme vyrazili směr hrad Palanok, který je dominantou města. Procházka to byla poměrně jednotvárná, závěrečné stoupání nám ale všechno vynahradilo. Po cestě jsme potkávali prodejce domácího vína, ubrusů, jablek a suvenýry. Za vstup na hrad jsme ve dvou utratili XXX UAH. Výhled na město a prozkoumání prostor hradu a expozic nám zabralo asi 90 minut. Ochutnali jsme typický ukrajinský nápoj – kvas šmrncnutý s citronovou limčou (omylem). Cesta z hradu do centra města byla neobyčejně nudná, jelikož vedla pořád rovně. Možná k tomu přispěl i hlad, který jsme přemohli až po půl hodinovém hledání otevřené restaurace. Na doporučení, jsme chtěli navštívit restauraci Bograch, kvůli rekonstrukci jsme však nakonec skončili v restauraci Míleníum, které nás zvlášť neuchvátila, ale účelu posloužila. S plnými žaludky jsme prošli centrum města, prohlídli si sochy Cyrila a Metoděje i zelenou radnici, která působí trochu jako z jiného světa.

Kolem páté hodiny jsme vyrazili na autobusové nádraží, naším cílem bylo vyměnit voucher na autobus za správné lístky. Celou cestu jsme řešili, co znamená 90% spolehlivost uvedená u čísla našeho busu. Hned na nádraží se to částečně objasnilo – vozový park pamatuje hluboký socialismus a přesnost je slovo, které Ukrajinu rozhodně nevystihuje. U výdeje lístků nám sdělili, že nic vyměňovat nemusíme – rozpačitě jsme čekali na příjezd autobusu. Půl hodinu po plánovaném odjezdu za námi přeběhla dispečerka, že autobus nepojede a že musíme jiným, lístky vyměníme v pokladně. Po rychlém přesunu jsme s obavami nasedli do busíku, který se sotva klepal. Zastávky byly po celé trase na znamení a to pro výstup i nástup. Po hodině kodrcání jsme dorazili do Užhorodu, poslední zastávky naší ukrajinské cesty.

Užhorod

Po cestě z nádraží jsme se stavili pro vodu v supermarketu. Mezi regály mouky, těstovin a sušenek na váhu jsme potkali i vrabčáka. Obdivovali jsme pravoslavný chrám Krista Spasitele i noční život Užhoroďanů. Večeři jsme spořádali v restauraci Komora. S dobrým pocitem, že jsme ochutnali konečně nějaké pravé ukrajinské speciality (bramborák se smetanou, kotlík) jsme se vydali na cestu k ubytování. Hotel Malá Praha stojí kousek od centra, hezké ubytování za 200 UAH na noc bylo naprosto super.

Užhorod je centrem Podkarpatské Rusi, které byla v meziválečném období součástí Československa, je to dodnes znát vliv české a slovenské kultury. Naše první cesta vedla ráno na snídani do pobočky našeho oblíbené bistra Lvovskij croissant, které nikdy nezklamalo. S plnými žaludky jsme se vydali na prohlídku Užhorodského hradu (vstupné), kde kromě výhledu na okolí mají pěkné sbírky dokládající život v Podkarpatské Rusi až do dnešních dnů. Hned vedle hradu se nachází skanzen lidové architektury, kde stojí dřevěné chaloupky a kostelíčky podobné těm, které jsme viděli z okna vlaku. Historický exkurz jsme završili v Irish Pubu u piva, polívky, hranolek, ukrajinského koňaku a vodky. Abych se trochu probudili (vystřízlivěli), vydali jsme se splnit poslední cíl naší návštěvy, kterým byla lipová alej na břehu řeky Už. Alej je nejdelší v Evropě a byla založena za 1. republiky. K procházce jsme si koupili i šálek espresa u stánku (10 UAH).

Naší tour de Ukrajina jsme zakončili důstojně. Zašli jsme opět na jídlo do Komory, a protože jsme měli pocit, že to nestačilo navštívili jsme i vyhlášenou restauraci Vertep. A jelikož se nachází ve sklepě a její vchod je dost nenápadný, kroužili jsme kolem ní pěkně dlouho. Problém se objevil ve chvíli, kdy jsme zjistili, že neberou karty. Většina bankomatů byl nefunkčních, takže chvilku trvalo, než se nám podařilo zahnat paniku a uprosit bankomat na druhé straně řeky, aby nám dal pár stovek. Protože autobus odjížděl až kolem půlnoci zbytek dne jsem strávili poflakováním se po různých užhorodských restauracích a popíjením piva různého druhu.

Cesta zpět

Cesta zpátky byla dost dobrodružná. Sranda začala už při nástupu do autobusu, naše místa byla obsazená a pasažéři se odmítali zvednout. Plynulá ukrajinština stevarda to vyřešila. Užhorod se nachází asi 4 km od hranic se Slovenskem, takže na hranicích jsme byli coby dub. Procedura na ukrajinské straně byla poměrně rychlá, za to Slováci si svou úlohu užívají. V jednu ráno jsme museli vystoupit z autobusu, projít pasovou kontrolou a obrátit obsahy našich batůžků při celní prohlídce. Ve tři ráno jsme pak dorazili do Košic, nádraží otevíralo až ve čtyři, takže jsem se prošli do Mekáče pro Cheese, vyfotili obligátní selfie s nápisem Košice na nádražní budově a počkali do pěti na vlak. Business v Leu je celkem fajn, 4 nápoje zdarma, svačinka a pohodlná sedadla nám bohatě stačili ke štěstí. Cesta středem Slovenska s výhledem na Tatry je moc pěkná, škoda, že se nám zavírala očku po nočním flámu. Po jedné jsme dorazili na hlavák do Prahy.

Ukrajinské postřeh

• Na Ukrajině je celkem dost žebráků, resp. žebraček – žebrají nejčastěji stařenky v zástěrách a šátcích
• Všechno je levnější než u nás, mnohdy víc než o půlku – není problém se přežrat, opít a skoupit půlku města
• Fronty na hranicích jsou asi nejdelší částí cesty – jsou nekonečné a systém kontrol je pro neukrajince jen těžko pochopitelný
• Bez azbuky je to těžké – ruština se určitě hodí, angličtina už méně, pomalá čeština taky není k zahození
• Je hřích neochutnat ukrajinskou kuchyni – na své si přijde každý
• Není se čeho bát – hodně lidí má zafixováno, že na Ukrajině je válka. Částečně je to samozřejmě pravda, na druhou stranu si tu člověk připadá bezpečněji než v mnoha západoevropských metropolích.